Táta stál vždy vzpřímeně, a to mnoho lidí štvalo...

O osudech Josefa Olšaníka (1921-1986), vojáka od Dunkerque, z vyprávění a vzpomínek jeho syna Jiřího.

Jiří Olšaník se narodil v roce 1953 v Táboře, stejně jako jeho o šest let starší sestra Jana. Maminka Marie (1923-1990) pocházela ze Sedlčan a pracovala jako úřednice. Otec Josef (1921-1986) se narodil v Chropyni a byl vyučený malíř-natěrač. Život celé rodiny se z velké části odvíjel od faktu, že Josef Olšaník bojoval za druhé světové války v Československé samostatné obrněné brigádě, která po boku spojenců bránila Dunkerque. Po osvobození a návratu z války v roce 1945 dostal sice vysoké vojenské vyznamenání, ale o devět let později už byl jako voják degradován a doživotně potupen.

Vojenská anabáze Josefa Olšaníka

Okupace v roce 1939 znemožnila Josefu Olšaníkovi studia na vojenské letecké škole v Prostějově, a tak přemýšlel, co dál. Protože cítil povinnost bránit svoji vlast, přihlásil se v roce 1941 do vládního vojska. Tam až do 1944 hlídal tratě nebo muniční sklady. V roce 1944 bylo vládní vojsko odesláno do Itálie na boj proti partyzánům. „Můj otec nesouhlasil s okupací, a hned při první akci zběhl k italským partyzánům. Vzal s sebou celé družstvo, kterému velel četař Moťka. Pomáhali s partyzány hlídat průsmyky a v boji proti Němcům. Němci napadali celé údolí Corio v Itálii. Bylo to náročné,“ uvádí Jiří Olšaník vzpomínky, které mu vyprávěl jeho otec. Partyzáni měli nedostatek výzbroje i jídla. Američani o partyzánech věděli, a shazovali jim kontejnery, ve kterých bylo jídlo, zbraně, střelivo a také zboží (např. štočky látky), které směňovali s místními obyvateli za jídlo a potřebné věci. Stávalo se, že kontejner spadl blízko Němců. Obě strany pak kontejner hlídaly, a záleželo kdo byl chytřejší a – obvykle v noci – kontejner ukořistil druhé straně. 

S postupující dobou a otevírající se západní frontou se ve Francii v roce 1944 formovala Československá samostatná obrněná brigáda. Josef Olšaník se svými kamarády přešli přes švýcarské Alpy až do Lyonu, do sběrného místa bojovníků od italských partyzánů. Tam je naložili do autobusu a odvezli na seřadiště Československé obrněné brigády, kam byl přijat 23. června 1944. Brzy byli přesunuti k obraně Dunkerque.

U Dunkerque byl v září 1944 německý viceadmirál Friedrich Frisius zatlačen do pozic, ze kterých nehodlal ustoupit. Oddaný nacista Frisius se stal symbolem nesmyslného odporu, který stál život stovky německých i spojeneckých vojáků. Čechoslováci dostali od spojenců na první pohled nevděčný úkol hlídat spolu s Brity a Kanaďany silnou německou posádku v Dunkerque a zabránit jí v úniku. Brigáda měla jen 3.400 vojáků, proti nimž stálo 12.000 Němců. Velitel Alois Liška se přesto rozhodl nejen hlídat, ale i útočit.

Jiří Olšaník uvádí podle vyprávění svého otce: „Bylo tam mnoho útoků a přepadů ze strany německých vojáků, kteří se chtěli dostat z obklíčení. Obce kolem Dunkerque byly bez občanů, a v opuštěných domech tam nacházeli zázemí Němci i spojenci. Jejich úkolem bylo hlídat a kontrolovat, jestli se v domech někdo neschovává. Každou vteřinu museli být ve střehu. Stále tam byli ostřelovači a přepady.“  Udržet německou armádu pod velením jejich ambiciózního velitele bylo náročné. „V boji tam zahynulo dost československých vojáků, i nejlepší tátův kamarád Václav Kuneš. Byli to kamarádi v boji, vždy se na sebe mohli spolehnout. Když ho měl táta za zády, věděl, že se nemusí bát. Táta do smrti se smutkem 5. listopadu vzpomínal na rok 1944, kdy Václav Kuneš padl. I otec byl tehdy raněn střepinou do nohy. Přestože se pak nemusel zúčastňovat dalších bojů, odmítl to, a zůstal na bojišti. Neopustil své kamarády, a díky tomu byl po válce vyznamenán medailí za zásluhy v boji.“

U Druhé motoroty dělal Josef spojku, jezdil se vzkazy např. do Antverp nebo do Paříže. Jejich velitel byl statečný voják, štábní kapitán Vrdlovec. Pamětník vzpomíná na nejkrušnější okamžik války, jak mu jej líčil jeho otec: „Každý voják i za války má nárok na volno. Otec dostal jednou v dubnu dovolenku. Řekl si, že vyjede do Paříže. Převlékl se a vydal se na cestu. Dostal se ale do minového pole. Takže místo aby trávil dovolenku v Paříži, vyhledával centimetr po centimetru půl dne cestu ven z minového pole.“

Sedmiměsíční obléhání byla krutá zákopová válka – vojáci se v zákopech měnili po 8-12 hodinách. Němci byli v jasné přesile, a navíc pod velením fanatika, schopného obětovat pro vítězství cokoli a kohokoli. Obě bojové strany se vzájemně ostřelovaly, přepadávaly a braly rukojmí, aby se dozvěděly strategické informace. Nikdo si nebyl jistý životem. Každou chvíli mohl kdokoli šlápnout na minu, být přepaden nebo sestřelen. „Nejhorší byli ostřelovači. Každou vteřinu je mohl někdo trefit. Museli být stále na pozoru. Táta mi vykládal o plamenometech, to že bylo něco šíleného, když se Němec s plamenometem dostal do zákopu. Všechno se dělo převážně v noci…“

Obléhání Dunkerque od 7. října 1944 skončilo až kapitulací Německa 9. května 1945, a představuje nejvýznamnější bojové nasazení Československé samostatné obrněné brigády na západní frontě. Padlo zde cca dvě stě československých vojáků.

Po kapitulaci Německa

Po závěrečné kapitulaci se Československá obrněná brigáda začala od 12. května přesouvat přes vybombardované Německo domů. „Otec říkal, že to bylo hrozné. Němci si nedovedli představit, že prohráli válku. Dělali na ně nástrahy, řvali na ně, že tu porážku nenechají jen tak. Bylo to prý krušné. Vystrkovali na ně zadky a volali: ‚My se vrátíme!‘ Otec na to nikdy nezapomněl…“  

Československý vojenský transport byl přesunut do Nepomuku, dále na Sedlčansko a Neveklovsko, kde byla brigáda dislokovaná, a ukončena její válečná činnost. Vojáci se začali věnovat běžné vojenské práci, údržbě zbraní a techniky.

30. května 1945 se Československá samostatná obrněná brigáda účastnila slavnostní přehlídky v Praze. Městem defilovali vojáci, pro které se tato chvíle stala dodatečným zadostiučiněním. Byla to krásná doba – konec války, konec utrpení. Vojáci byli v ten okamžik skuteční hrdinové, kterým obyvatelé srdečně a po zásluze vzdávali čest. Zatím ještě nikdo nerozlišoval, na které světové straně proti nacistům bojovali.

Bojoval za svou vlast na nesprávné straně

Hned po válce, v roce 1946, se Josef Olšaník oženil s Marií, rozenou Pilíkovou, kterou poznal v Sedlčanech na taneční zábavě. I ona si za války zažila své. Sedlčansko a Neveklovsko bylo komplet vystěhované, ze zabraného území si Němci udělali vojenské cvičiště, dům Pilíkových zabralo gestapo.

Josef Olšaník po válce hledal zaměstnání a přihlásil se k policii. Vzali ho ke kriminální službě Sboru národní bezpečnosti na obvod Tábor, kam se také s manželkou přestěhovali. Pak přišel rok 1948 a s ním pro mnohé převrácený život. Všichni z oddělení byli prověřeni, na některé bylo podáno trestní oznámení. Stačilo zaslechnout něčí hovor o politice a jeho nesouhlasný přístup ke komunistické garnituře. Stačilo pár tajných „svědků“, kteří mohli udat kohokoli a kdykoli. „V roce 1954 bylo na otce a dalších několik příslušníků SNB podáno trestní oznámení za pobuřování – poslouchali zahraniční rozhlas – tenkrát to byl trestný čin. A dále za to, že byl účasten rozhovoru, kde více jak tři osoby mluvily proti nastolenému režimu. Když se našel svědek, který to udal, byl to trestný čin. Díky tomu byl otec odsouzen 13. září 1954 podmínečně k třem měsícům žaláře. Co ale bral jako těžkou újmu, to bylo propuštění z armády a jeho degradace. Sebrali mu válečné hodnosti i hodnosti policisty a v roce 1955 byl vyhozen na chodník. Otec vnímal velmi špatně, že ho všichni označovali za „zápaďáka“. On byl vojákem, ale systém ho zdegradoval. Udělali vojína z vojáka, který dostal hodnost za účast v boji...“

V dopise z Krajské správy Veřejné bezpečnosti České Budějovice ze 17. února 1954 se například píše: „Kádrovým rozkazem náčelníka Krajské správy ministerstva vnitra Vám byla dnem 18. února 1954 odňata hodnost staršiny a jste uvolněn ze služeb ministerstva vnitra.“

Všechno mělo být zapomenuto:

10.září 1940 – 22. červen 1944 jako příslušník vládního vojska, prapor 8, Jičín

23. červen 1944 – 30. září 1944 jako italský partyzán u brigády Garibaldi des Alto Piedmont

1. říjen 1944 – 5. květen 1945 jako příslušník československé zahraniční armády u Dunkerque

6. květen 1945 – 22. leden 1946 v mimořádné činné vojenské službě Sedlčany

Osobní statečnost před nepřítelem, osvědčenou v boji za osvobození republiky československé, za kterou dostal četař Josef Olšaník 13. dubna 1946 udělenou Československou medaili za chrabrost.

Všechno mělo být zapomenuto. Jako by se nic nestalo. Jako by nebyla válka, nebylo Dunkerque. Komunistická propaganda se snažila přesvědčit své občany, že jediný skutečný boj za osvobození vlasti byl veden na východě Sovětským svazem. Tak se o největším bojovém vystoupení našich pozemních jednotek až do roku 1990 prostě nemluvilo. Památka dvou set padlých československých vojáků této „zapomenuté“ fronty měla být po roce 1948 vymazána z historie.

Rodina Olšaníkových tehdy zůstala bez příjmu - děti byly malé, maminka Marie byla v domácnosti, později pracovala jako uklízečka. Otec dostal sice podmínku, a byl amnestován, ale společensky spadl na dno – propuštěný ze zaměstnání, opovrhovaný „zápaďák“. Najednou cítili, že se na ně mnozí dívají skrz prsty. Našel si práci v přádelnách Silon Planá nad Lužnicí, kde dělal až do důchodu seřizovače a později v přípravně barvících směsí. Protože díky zvyšujícím se normám a závazkům mu stále přibývalo práce, rozhodl se, že přijme nabídku brigády do dolů. Za vzorné prezentování podniku a města si ale vymínil protislužbu: „Soudruzi byli rádi, že někoho sehnali, protože tohle bylo za trest, a otec šel dobrovolně. A za to si nechal od ROH podepsat poukaz na auto. V té době bylo nemyslitelné, aby dělník získal auto, to neměl ani ředitel podniku. Říkali si, že otec to tam v dolech stejně nevydrží, tak mu papír podepsali. Jenže otec tu brigádu vydržel, vydělal tam za rok nějaké peníze, a vítězně se vrátil domů.“ Paradoxem doby se stalo, že před domem nepřítele režimu najednou parkoval luxusní Spartak 440. Protože byl ale rok 1957, neparkoval tam dlouho: „Tím začalo peklo. Když bylo armádní cvičení, komunisti toho využili, a přišli k nám do bytu pro klíčky, že auto zabavují v rámci mobilizace – bez náhrady samozřejmě. To jsem viděl poprvé a naposledy otce plakat. Naštěstí se našli v armádě i rozumní lidé. Otec šel na velitelství západního okruhu v Táboře, vysvětlil situaci a jeden generál mu řekl, že opravdu armáda na jeho auto nemá nárok. Jenže v autě na tankodromu už se proháněli důstojníci. Tak otec si musel na ten autodrom dojít pro auto sám. Věděli jsme, kdo v tom měl prsty. Celý život se ten člověk potkával s tátou v Táboře.“

Rodina v 50. letech

Olšaníkovi měli starý byt 1+1 bez sociálního zařízení, pro vodu chodili k pumpě. V rámci otcovy práce u kriminálky získali lepší byt se splachovacím záchodem a koupelnou. V 50. letech ale začal boj o tento byt. „Maminka byla chytrá. Nechala si hned vystavit dekret na bydlení a dobře si ho uschovala. Když měl někdo dekret v ruce, bylo těžké ho vyštvat z bytu. Když jsem byl malý, pamatuji, že asi pětkrát k nám někdo přijel s nákladním stěhovacím autem, že naše rodina má být vysídlena na hájovnu, a že se přijeli podívat na ten náš byt, že už je to dohodnuté… Maminka se nebála, uměla si dupnout. Neměla jinou možnost.“

Sestra Jana dokončila v 50. letech základní školu. Její otec jí směřoval k výborným výsledkům, protože věděl, že jen tak má šanci na obor, který si vybere ona sama, a ne strana a vláda. Po střední škole strojní šel její otec orodovat na sekretariát KSČ, aby mohla na vysokou školu. Obor, který by chtěla studovat nedopadl, ale v roce 1966 nastoupila do Prahy na ČVUT. 

Jiří už studovat nemohl, mimo jiné proto, že by to rodiče finančně nezvládli. Vyučil se v Netolicích elektrikářem, což se mu líbilo. Cokoli nad rámec průměru se řešilo přes komunistické struktury – známé, protekce, přímluvy, direktivy. „Mně nechtěli ani do SSM kvůli tátovi. A nedovolili mi dělat, co bych chtěl. Zajímala mě radiotechnika. Jenže na vysílání musel být člověk prověřený, a já kromě toho, že jsem to uměl a rozuměl tomu, jsem měl samé mínusy.“ Než Jiří dostal koncesi, prověřovali ho, jaký zahraniční rozhlas poslouchá, a komu dodává informace. Jednou dokonce naladil na pásmu Radio Canada, které prosilo posluchače, aby jim napsali. Jiří jim napsal, že je slyšel. „Oni mi odpověděli, že jsou rádi, a chtěli vyplnit, co jsem slyšel, aby věděli, v jaké kvalitě jsem to slyšel. Tak jsem takhle nějakou dobu posílal zprávy do Kanady. A tady mě sledovali, co tam posílám. Z Kanady mi pak přišel diplom, že jsem v 16 letech byl posluchačem Radia Canada.“

Olšaníkovi byli sledováni StB. „Po učení jsem si našetřil na dovolenou do Jugoslávie, kam jsme chtěli s kamarádem vyjet. Sestra mi v Praze vystála frontu na ten zájezd. Ale nedostal jsem výjezdní doložku k pasu, takže kamarád jel beze mne. Já dostal papír, že není v zájmu Československé socialistické republiky, abych vycestoval do zahraničí.“

Pamětník vzpomíná také na dobu, kdy vesloval ve veslařském klubu Vodní stavby Tábor. Jednou tam za ním přišel člověk mluvící anglicky, který se živě zajímal o veslování. Chtěl znát termíny závodů, což mu Jiří řekl, a rozloučili se. „Za týden jsem dostal avizo, že loděnici obcházejí estébáci. To už byly známé firmy. Sledovali mě a vyzvídali, jak a proč se s tím člověkem setkávám. Byl to prý pracovník ambasády USA, a měl opravdový zájem, protože sám vesloval. A já byl kvůli tomu sledovaný… Podobné to bylo, když přijel otcův bratr z USA na návštěvu. Nesměl bydlet u nás, ale v hotelu. Jezdili jsme na výlety. A na všech fotkách z různých výletů jsme pak viděli stejného neznámého člověka…“

Vojna, střední škola, otcova rehabilitace

Po vyučení byl Jiří Olšaník v letech  1972-1974 na vojně. Měl jít k radistům, ale se „škraloupem“ otcova válečného nasazení na západě a strýce, který emigroval do USA, usoudili, že bude nebezpečný. A tak šel na leteckého mechanika. „Opravoval jsem letadla, to mě bavilo. Ale pořád pod dohledem kontrášů, kteří měli strach, že budu něco někam posílat.“

Jiří byl vždy sportovně aktivní a nadaný, což mu několikrát přineslo výhody. „Na vojně mě převeleli do Českých Budějovic, a ptali se, kdo umí běhat na běžkách. Já se přihlásil. Tak mě vybavili a já odjel do Krušných hor běžet za Protivzdušnou obranu států Varšavské smlouvy s běžci z Německa, Ruska, Polska. Jeden důstojník si mě vybral do štafety a tenkrát jsme po 14 dnech v novém útvaru získali stříbrnou medaili pro kasárna. Tím jsem se dobře zapsal. I když jsem to měl špatný politicky, ten sport mi pomohl.“  Důstojníci v kasárnách byli spokojení, protože dostávali pochvaly za sportovní výkony. A Jiřího poslali trénovat na Šumavu k pohraničníkům nad Lipno. „Zároveň mi tam říkali, že mě musí hlídat, protože mám strýce v USA, že bych tam mohl utéct. Tak jsem musel běhat jen na východ, a na západ jsem se nesměl ani ohlížet.“  Jiří denně naběhal 40 km. Jednou při tréninku tam přejel linii, kterou když někdo porušil, znamenalo to okamžité sledování narušitele. Po 500 metrech se vrátil zpět, aniž tušil, co udělal. „Já si to neuvědomil. Ale měl jsem kliku, protože sloužil voják-druhoročák, který po mně tenkrát hned nestřílel. Vydal se za mnou a jen mi vynadal. Nikde to neřekl, tak byl klid.“

Jiří byl pod velkým tlakem už na učilišti a samozřejmě i na vojně. Jako člověka, který dělá rád a kvalitně svoji práci, se ocitl v hledáčku KSČ, která by ho ráda viděla ve svých řadách. Když pak začal chodit do práce v Okresním podniku služeb v Gottwaldově, stranická buňka se hodně snažila ho vtáhnout. Jiří ale v tu dobu dálkově studoval v Praze střední elektrotechnickou školu, a tak se vždy vymluvil, že nemá čas. Školu mu partajníci povolili s tím, že bude muset do strany. Jiří řekl, že uvidí. „Ne“ se tehdy říkalo jen těžko, a většinou s neblahými následky. Pět let za ním chodili, a Jiří se vymlouval, že na stranické úkoly nemá čas, že se musí učit. „Když za mnou přišli po škole, řekl jsem jim, že k nim nepůjdu. A kupodivu jsem měl od nich pokoj. Kdybych se k nim dal, to bych svého otce hodně zklamal…“.

Josef Olšaník musel stále čelit nepochopitelným a nečekaným skutečnostem. Všichni, kdo se účastnili jakýchkoli bojů za osvobození Československa, měli např. nárok odejít o rok dříve do důchodu. Když v roce 1980 odcházel do důchodu on, bylo mu sděleno, že na toto nemá nárok. Nenechal si to ale líbit, a vypsal na Ministerstvo obrany svou situaci a svou válečnou anabázi. Nakonec mu nárok přiznali. Musel se ale doprošovat a ponižovat…

V době politického uvolnění v 60. letech Josef Olšaník podal žádost o rehabilitaci. Rehabilitace proběhla úspěšně, obvinění bylo označeno za vykonstruované. Když však žádal o vrácení vojenských hodností, řekli mu, že už to nepotřebuje. „To tátovi velmi vadilo. On byl plně rehabilitován, ale nevrátili mu ani hodnost od policie ani hodnosti z války. Bral to jako nespravedlnost…“

Co takovému člověku, který zažíval nespravedlnost na každém kroku asi dodávalo síly? Jeho syn na to odpovídá: „Sílu mu dodávalo, že tu nespravedlnost unesl. On byl svůj. Vždycky si udělal, co chtěl. Stavěl se proti nespravedlnosti, a tím se posiloval. Ať to byli jednotliví lidé nebo systém – vždy stál vzpřímeně, a to mnoho lidí štvalo... Myslím na svého otce často. Vždy jsem se snažil žít podle jeho slov: ‚Pravda vítězí. Mluv pravdu, žij v pravdě a nikdy se nepokřiv.‘“

.

.

Text i fotografie ze soukromého archivu jsou publikovány se souhlasem pana Olšaníka. Článek byl zpracován pro Post Bellum Hradec Králové, www.pametnaroda.cz