Když se zasměje, každý hned pookřeje. Její srdečný smích je jak líbezná zvonkohra, přirozený jako když dítě hladíte po vláskách, radostný jako když náhle uslyšíte milovaný hlas.
Sedí v kanceláři, kterou má označenou jménem a telefonem, a do níž tu a tam zavítají i bezdomovci. Někteří brblají, někteří chtějí dvacku na pivo nebo vyměnit oblečení, někteří při čaji vypráví báchorky, někteří se zlobí a nadávají, někteří poděkují. Nakonec jdou všichni dál.
Jednou se ozvalo nejisté zaklepání. Mladší muž, který vešel, působil unaveně a byl cítit močí. Nechtěl si sednout, jen požádal o spodní prádlo a kalhoty. Když mu Maruška dávala obnošené šatstvo, plaše se pousmál. Pak hned rychle odešel.
Asi za hodinu přišla Marušce tato sms: „Jste krásná!“
Dárek od bezdomovce...