Buďte jako děti

„Mami, až umřeš, můžu si nechat tvůj foťák?“ zeptal se jednou Bláhové její 6letý syn. V Bláhové hrklo: „Ty kluku drzá, ty si snad myslíš, že umřu?“ vyjekla ihned popuzeně.

Když si ale uvědomila, co vypustila z úst, snažila se z toho vykroutit: „Teda umřu, to jo Vojtíšku, ale zatím to nemám v plánu... Jo a ten foťák si pak můžeš nechat. Mně už bude celkem nanic,“ uzavře Bláhová řeč, ale v hlavě jí to šrotuje . Teda to je rána! Takovej klid, venku slunce, větřík vane, příroda pučí a najednou prásk! A kluk už mě pohřbívá… Synkova otázka vyvolala v Bláhové kolotoč myšlenek o smrti: „Všichni to máme spočítaný, jen nevíme, kdy to přijde… měla bych se na TO asi nějak trochu předpřipravit, ne?... jsem sice ještě mladá, čupr ženská, ale jeden nikdy neví – takových případů už bylo, žejo? Třeba jedeš v autě, a, a, a najednou už nejedeš… měla bych napsat závěť… ale k čemu? Kdopak bude chtít tu ložnici po babičce? Nikdo! Měla bych si vybrat hudbu na funus… Šetřit na něj nemusím, to snad zatáhne Bohouš, ne? On byl vždycky kavalír… A vůbec: co na TOM může bejt tak hroznýho? Přece budu v ráji – všude modravé obláčky, zlaté světlo, bílé řízy, andělské trouby (nebo andělský troubové?), všichni se na sebe budem usmívat…“ přemítá rozněžněle Bláhová, „a budem se vzájemně milovat! Všichni! Dokonce i starou Brožkovou budu milovat…“ Tu ale procitne ze svého snění: „Co? Tu babu?! Nikdy!!!“ a dál pokračuje ve smlouvání: „Ale to je jen taková výjimka, vostatní lidi to já budu milovat. Samosebou!... No, akorát ještě budou drobný potíže s tou klepnou Smejkalkou a s Bártou… Ale jinak pohoda – nebudu muset vařit, uklízet, žehlit, krmit psa, zajci, prase, kačeny, slepice, Bohouše a děti. Nebudu muset pořád počítat peníze, abych vyšla, protože všechno bude všech… Safra, tohle už jsem někde slyšela! Zkrátka, celkem vzato, dyť já jsem na tu věčnost připravená…“ zakončí Bláhová spokojeně svou meditaci.

Asi za týden se její starší 9letý synek chtěl naučit šít na šicím stroji. Ukázala mu tedy, jak navléknout vrchní nit, jak navinout cívku spodní nitě, dala ponaučení o špičatosti jehly a hoch mohl začít. Šlo mu to dobře. Doslova ho to chytlo za srdce a šil a šil. Na starou plínu vyšil jména celé rodiny a dvě nadávky, vystřihl a obšil dva čtverečky, ušil si toulec na šípy. Bláhová nešetřila chválou: „No vidíš, jak ti to jde, jsi šikovný, Vítku, a ten toulec se ti moc povedl…“

Když hoch došil, trochu znachověl a přitulil se ke své mamince: „Mamko, já ti chci něco říct.“ „Aha, to on mi asi chce říct, která holka ve škole se mu líbí… nebo že by už s nějakou kamarádil?“ uvažuje Bláhová a chytne synka spiklenecky kolem ramen.

„Mami,“ začne hoch tajemně, „až umřeš, můžu si nechat tvůj šicí stroj?“