Jedné babičce a jedné mamince

Ahoj babi! Občas na tebe myslím… bylo mi čtrnáct, když jsi zemřela. Vzpomínám na tebe jako na ženu, která

mi předávala svoji ženskost. To koukáš, viď? Nebylo to nic velkýho, neboj, jen drobnosti… 

• štůsek voňavých zbytečků látek ve skříni,
•  kabelka, ve které vedle průkazky diabetika nikdy nechyběla rtěnka,
• Tvá bílá hříva vlasů vyčesaných nad čelo,
• partička kanasty v neděli po obědě,
• vůně Tvé zralé kůže,
• ustaraná tvrdá tvář, když se děda vracel z oslavy kamarádů,
•  kufr obnošeného, hrůzostrašného šatstva od tety Bobiny z Chrudimi, které jsme Ti svatosvatě slíbili nosit, abychom Ti udělali radost…

Nedávno mi vytanula nečekaná vzpomínka. Jednou, když jsme se u Tebe na prázdninách myly se sestřenicí Martou v umyvadle, Tys mi říkala, že mám na hrudi od ramene k rameni vodorovnou modrou žílu. A přejelas po ní prstem, abych věděla, kde je. Zrcadlo bylo moc vysoko.  Říkalas mi, že ji jednou ukážu svému milému – jako dárek. Tenkrát jsem to nechápala. Babi, nestihly jsme si spolu skoro nic říct…

Před časem mi kamarádka poslala svůj text, který napsala už v pokročilejším věku. Její maminka žila jen do svých čtyřiceti let. Pak přišli nacisté se svou zrůdnou teorií o podřadných rasách a celá rodina musela do koncentračních táborů. Maminku s manželem a11letou dcerou pohltily plynové komory, Annetta se svou sestrou Osvětim přežily jako „pokusný materiál“ dr. Mengeleho. Bez matky žijí obě dvojčata už pětasedmdesát let a toto o ní napsala dnes 93letá paní:

 „Vysušené jezero slz zírá z temnoty se vzpomínkou na maminčinu tvář. Na tvář, která se nikdy neunavila pohledem provázet kroky  svých milovaných dětí. Z každé této vyschlé slzy pučí nový výhonek života a děkuje za to právě jí… Není hrob, kam bychom položili kamínek k uctění její památky. Ale v našich srdcích zůstává nesmazatelná vzpomínka.“

Prostá slova. Silná slova. Snad každý hledáme nějakou maminku nebo babičku, tátu nebo dědu – něco v sobě, něco, o co se opřít, kam složit hlavu… zdá se, že je to jeden z darů života - že cit se ani po letech neztrácí… Že i když jsme se v životě nestihli spolu víc užít, něco z nich je navždy v nás. Někdy toho je víc, někdy míň. Někdy se nám to líbí, někdy ne. Ale JE to v nás pro další generace - neviditelný špagáty přitažlivosti napříč věky.

P.S. Možná trochu „mimo mísu“, ale ne zas tak úplně. V posledním dopise Annetta mj. píše: „Tento měsíc se nám roztrhl pytel s narozeninami, a právě také začíná židovský Nový rok. Tak věřím, že to oslavíme v rodinné pospolitosti, a že nový rok nám přinese MÍR, na který tak dlouho čekáme.“

Taky silná slova…