94 měsíců jsem prožil jako galejník

Ladislav Matyáš (1910-2008) byl v r. 1952 odsouzen k 16ti letům odnětí svobody, propadnutí jmění a ztrátě čestných práv občanských.  Rehabilitován byl v r. 1993.

Takto vzpomíná na dobu 50. let:

Po únoru 1948, kdy se komunisté zmocnili vlády, nastaly represálie a perzekuce, zatýkání a věznění jim nepohodlných lidí, tzv. třídních nepřátel. Ve věznicích byl nastolen proti těmto lidem teror, mučení, hlad. Několik občanů utvořilo v Králíkách skupinu, do které jsem byl zapojen i já. Naším programem byla pomoc pronásledovaným lidem. Přítel Jireš se seznámil se zaměstnancem pardubické věznice a nabídl se, že by vězněným rozděloval potraviny, které bychom my dodávali. Tehdy bylo vše na lístky a potraviny se těžko opatřovaly. Pro tuto akci se nabídl i přítel Václavík. Já jsem si vzal na starost financování, Václavík opatřoval potraviny. Tato naše činnost trvala do prosince 1951, kdy začalo zatýkání některých lidí naší skupiny. Zatčen byl i přítel Václavík.

V prosinci 1951 vtrhlo časně ráno do našeho bytu pět estébáků, kteří mě zatkli. Ohradil jsem se, že jsem po operaci, ale marně, musel jsem se strojit. Současně prováděli prohlídku bytu – přímo rabovali. Než mi zavázali oči, stačil jsem zahlédnout, jak si jeden z nich vzal ze zásuvky moji peněženku a vsunul ji do své kapsy. V peněžence bylo 18 tisíc na naši akci. Dali mi pouta a rychle mě strkali ven. Nemohl jsem se rozloučit s manželkou ani s dítětem. Vstrčili mě do auta a odvezli ještě s dvěma do Žamberka na stanici StB. Tam jsme jako slepci v poutech stáli až do večera. Až když přivedli dalšího zatčeného, tak nás odvezli do věznice v Hradci Králové. Po převlečení mě dali do cely, kde byl jen slamník a turecký záchod, který sloužil i jako umyvadlo a jediný zdroj k napití. Musel jsem neustále chodit, to velice přísně kontrolovali. Asi po 14 dnech jsem byl, velice vyčerpán, předveden k výslechu. Byl jsem zbit a na cele jsem ležel na zemi. Až při kontrole dozorce zjistil poranění břicha a nařídil, abych byl dán na společnou celu, kde mě druhý vězeň obstará. Nemohl jsem se vůbec hýbat a nedostal jsem ani kýlní pás, který by mi zmírnil bolesti. Po týdnu jsem byl předveden k dalšímu výslechu, kde mě fackováním a dřepy donutili k přiznání, že jsem na šálek od jídla vyryl „Vyšinskij je svině a Gottwald bude viset“ a hned jsem putoval do temnice. To byla malá místnost, asi 2x1 m, betonová, vlhká a bez oken. Pouze ve dveřích bylo malé okénko, kterým nás pozorovali, zjišťovali, v jakém jsme stavu, a co děláme.  Chodil jsem až do upadnutí. Nevím, jak dlouho jsem tam bez jídla a v zimě byl. Koncem března mně ohlásili, že na mě prokurátor uvalil vazbu. Šest měsíců jsem se nekoupal, nebyl na vycházce, neměl žádný styk s rodinou a ztratil jsem 24 kg váhy. Vyslýchán jsem byl velmi často, někdy i dost krutými metodami. Nezbytnou pomůckou vyšetřovatelů bylo pravítko s železnou hranou, kterou nás bili do hlavy.

Před soudem jsem se musel naučit zpaměti jejich protokol a v červnu 1952 byl v Žamberku uspořádán v divadle monstrproces. Bylo nás před soudem dvanáct a dva soudili odděleně. Sál byl plný zfanatizovaných dělníků z okolních závodů a ti vykřikovali požadavky nejvyšších trestů. Já jsem dostal 16 let nucených prací.

Po tomto soudním přelíčení nás přepravili na Pankrác, kde k nám přidali ještě další souzené a odvezli nás do Jáchymova, do ústředního tábora Bratrství, kde jsme asi po týdnu byli rozděleni do několika dalších táborů. Mě převezli do tábora Vykmanov. Tam se měla naproti postavit věznice a nemocnice. Na 500 vězňů tam chodilo kopat základy. Dozor nad námi dělal vězeň – vrah. Kriminálníci byli často používání jako udavači, často dělali „kápa“.

Budíček byl ve 4 hodiny, museli jsme se umýt, ustrojit a ustlat si postel. Potom byla snídaně, která se skládala z jednoho krajíce chleba a hrníčku melty. Krajíc to nebyl kdovíjaký, když na 24 mužů – tolik nás bylo na světnici – byl jeden bochník. Pak jsme dostali rozkaz k nastoupení do autobusu. Brzo nás přemístili do Příbrami do tábora Vojna. Při příchodu jsme dostali jakousi tabletku, protože v táboře řádila střední epidemie. Při vstupu jsme se  ohrazovali, že nám jsou upírána základní lidská práva. Bylo nám odpovězeno, že jsme jenom zločinci určení k likvidaci. Zde jsme pracovali na šachtě při těžbě uranové rudy. K šachtě se chodilo v pětistupech koridorem z ostnatého drátu. Šachta i tábor byly oplocené. Chodilo nás asi 300, vpředu velitel eskorty, vzadu dozorce, okolo nás dozorci se psy a ke střelbě připravenými automaty.  Vytěžená ruda se dávala do beden, které se přepravovaly do jiného tábora ke třídění a nakládání na vagóny. Vlaky s rudou měly po čtyřiceti vagónech. Do týdne jsme odesílali dva vlaky, všechny do SSSR. Jaké to bylo množství, lze usoudit z toho, že každý tábor měl dvě až tři šachty, tábor Vojna dokonce čtyři.

V Příbrami jsem pracoval také na stavbě „nové Příbrami“. Při bílení stropu se mi stala nehoda, do oka mi spadl kousek vápna. Okamžitě jsem si oko vymyl, ale téměř jsem na něj neviděl. Lékař mi doporučil, abych nefáral, protože bych mohl v dole způsobit nějakou nehodu. Náš důlní na to tehdy nebral žádný ohled, a až později jsem byl převeden na povrchovou práci.

Vzpomínám si také, že jsme jednou stávkovali. Důvodem bylo, že jsme celý týden dostávali k jídlu jen plesnivé nudle s mákem. Vzepřeli jsme se 4.7.1955. vedení tábora vytipovalo dva vůdce, a ti pak byli odsouzeni k mnohaletým trestům. Bylo to klasifikováno jako pokus o vzpouru. Přilepšit si stravu balíčky z domova nebylo možné. Pokud rodina balíček poslala, nechal si ho buď velitel s dozorci nebo byl poslán zpět. Občas byly rodině povoleny návštěvy. Jedním z trestů za sebemenší provinění byl však zákaz návštěv, dopisů a omezení stravy. Lehčím trestem bylo postavit se do drátů. Kolem tábora bylo totiž tři metry vysoké dvojité oplocení z ostnatého drátu. Mezi oplocením byly střílny, pak byl nižší plot se signálním zařízením. Kdyby někdo o plot zavadil, vystřelil by se signál, který by upozornil strážné. Z vnitřní strany oplocení byl hluboký val, který měl zabránit útěkům. Při provinění byl vězeň postaven mezi oplocení, kde musel za každého počasí i několik hodin stát. Dalším trestem byla korekce, klec z ostnatého drátu ve sklepě. Nejtěžším trestem byl bunkr – betonový prostor v zemi o velikosti 3x3 m, bez oken a bez větrání. Ležet se mohlo jen na zemi. Místo záchodu zde byl asi půl metru vysoký barel. Strava zde byla velmi strohá – obden krajíček chleba a naběračka melty nebo polévky. Byly případy, že v tomto bunkru byl odsouzený až jeden měsíc.

Často nás stěhovali, abychom se my vězňové zamíchali, vždy byl mezi námi někdo, koho si koupili a kdo udával, tzv. „schazovák“.

Moje rodina byl postižena více než já. Manželce nebylo lehce, byla vystavena šikanování a opovržení. Patřila mezi ty statečné ženy, které v té době obstály a pevně věřily, jako my tam za ostnatým drátem, že to zlo jistě pomine – jako pominulo každé zlo, které bylo postaveno na nečestných a hrůzných základech. Všechno, každou ponožku, kapesník nám zabavili. Manželka musela vlastní věci splácet, aby jí něco nechali.

Po událostech v Maďarsku v r. 1956 se poměry v táboře mírně zlepšily a došlo i k výměně některých dozorců. Domů jsem se vrátil v r. 1959. Nesměl jsem pracovat ve svém povolání, těžko jsem sháněl i tu nejtěžší práci.  Když jsem řekl, odkud se vracím, všude jsem byl odmítnut. Nakonec jsem dostal práci na soustředěné nakládce a vykládce u ČSD, kam se nikdo nehlásil. V Králíkách, kde jsme tehdy žili, nám nechtěli dát byt, takže jsme bydleli ve sklepě.

Devadesát čtyři měsíců jsem prožil jako galejník v místech, která pokládám za kus opravdového pekla na zemi. Lidská důstojnost tam byla pošlapávána stejně jako v nacistických koncentračních táborech, ale bylo to o to horší, že všechna ta zvěrstva prováděli příslušníci vlastního národa…

(zdroj: Radim Dušek, Marie Macková: Osudy Politických vězňů 1948-1989, SOA Ústí n.Orl., 1996)

Část našeho rozhovoru s panem Matyášem z r. 2002:

Podle čeho se lidé tehdy chovali? Proč byl jeden statečný a druhý udával?

To záleželo na člověku, na jeho charakteru. Někdo byl jen slaboch, bál se těžkostí, a někdo to dělal z prospěchu. Člověk musel být vlastenec, odvážný, doslova z křemene. Estébáci měli takovou praxi, že vyhledávali zločince a lidi, kteří měli nějaké přestupky. Těm pak slíbili, že nebudou souzeni, když s nimi budou spolupracovat. Oni se nechali zlákat, ale často po vykonání toho, co potřebovali, je stejně odsoudili. Lidem, kteří pracovali pro StB, se nedalo v ničem věřit.

Co vám ta doba přinesla, nechtěl byste ty roky vymazat ze svého života?

Škoda těch let je. Dneska si říkám, že kdybychom věděli, že to všechno tak neslavně dopadne, tak se to ani nevyplatilo. Slibovali jsme si od toho víc, to je pravda. Ale marné to snad nebylo. Není dobré se na všechno vykašlat a myslet jen na sebe, i když to nepřinese zrovna velký užitek. Vždyť z našich dějin víme o tolika hrdinech, kteří raději podstoupili utrpení pro sebe i pro rodinu, než aby souhlasili s příkořím a nespravedlností…

Co můžeme dělat proto, aby se taková doba neopakovala?

Pamatuju dvě světová války, a to se nedá vůbec srovnat, jak se žilo dřív a dnes. Dnes patříme k nejbohatším lidem na světě. Dřív jsme žili nuzně, ale přitom jsme nereptali tolik jako dnes. Měli bychom být shovívavější k druhým, skromnější, otevřenější a spokojenější s tím, co máme…

Co vás napadá při pohledu na naši politickou reprezentaci?

Nás politické vězně mrzí, že v parlamentu jsou komunisti. Zlobím se na náš národ, že jich tolik zvolil. Komunisti jsou pořád stejní, já jim nevěřím. Zažil jsem, jak páchali násilí na nevinných lidech, dokonce i dětech. Když pak čtu v novinách článek nějakého politika o tom, že komunistická strana má dobré nápady, tak je mi špatně.

Dočkali jste se sice soudní rehabilitace, ale s vyřčením viny u pachatelů je to horší. Co na to říkáte?

Žádný z nás se nechce mstít. Musí být ale vyřčeno, čím se kdo provinil. Vůbec nejde o to, aby ti lidé šli do vězení, ale aby se vědělo o tom, co se dělo - jde o spravedlnost. Víme o konkrétních lidech, kteří mučili vězně při výsleších (používali např. elektrošoky), a dnes odmítají jít k soudu a smějou se nám do obličeje…  Nikoho to nezajímá. Připadá mi, že naše ideály jsou dnes k smíchu a někdy mě přemůže pocit, že naše roky v kriminále byly zbytečné…