Na Boží hod vánoční

V kostele se dnes hraje Česká mše vánoční  od Jakuba Jana Ryby. Přišlo plno lidí v očekávání skladby,

která nezatlačuje lidi do sedadel, mluví prostě, a přitom slavnostně a srozumitelně ke každé duši. Tak, jak to může umět skladatel, který ví o Bohu i  o svém zoufalství…

V Kostele je cítit vosk zapálených svící, za oltářem stojí velký strom, na kterém jsou zavěšena jablka. Lidé, kteří přicházejí, jsou svátečně oblečeni, na pozdrav pokynou hlavami nebo úsměvem, a usedají do lavic.

„Sláva budiž Bohu velikému, pokoj lidu všemu pokornému,“ zpívá sbor.

Vlevo sedí Tomáš. Dívá se do země. Má husté vlnité vlasy  a hluboké hnědé oči. Jeho obličej je poznamenán rozštěpem, kterým od malička přitahuje nevítanou pozornost druhých - posměch spolužáků, pohledy kolemjdoucích, lítost rodiny. Nikdy se s tím nesmířil. Provází ho nepřekonatelný stud - už přes čtyřicet let. Je sám. Sám. A má v sobě tolik citu, který nemá komu dát.

Občas pozdvihne oči a zadívá se na manžele Šimkovy, kteří sedí naproti němu. Chtěl by se jim podobat: pěkní lidé, pětadvacet let spolu, mají čtyři šikovné děti, oba úspěšní v práci, a z toho, co vydělají, ještě rozdávají potřebným… Netuší, že ti dva si už roky neřekli něco hezkého, roky se spolu nedotýkali… Netuší, že každý z nich má svůj svět – on u jiných žen, ona na internetu – ve kterém bohatě rozdávají ze svých citů.

Šimková nespouští oči z Josefa. Ohnutý sedmdesátiletý vdovec žije léta víc než prostě. Za mlada pil a terorizoval rodinu. Žena to trápení neunesla, děti žijí v cizině. Všechna ta léta žije s vědomím, že něco nenávratně pokazil. Neví si s tím rady, raději nemluví.  Je sám. Sám v rozpadlém statku bez vody a elektřiny. Nemá odvahu chodit do kostela, ale dnes se přemohl. I on má v sobě cit, který by rád někomu dal….

„Uděl nám všem pokoj svatý, po němž všichni dychtíme,“ znějí slova písně.

Pavlíkovi je dvacet let. Nikdy nechodil do školy, neumí mluvit ani se pohybovat tak, jako my – „normální“. Co se jeho maminka naplakala a tatínek nasoužil, že nebude žít stejným životem jako oni. Životem, kterému by rozuměli… A přece: Pavlík je teď každou buňkou svého těla součástí Rybovy harmonie, soustředěný, klidný, svým výrazem přesně vystihující barvu hudby, tušící tóny dopředu…

V kostele jsou dobře dvě stovky lidí. Kdo ví, s čím sem kdo přišel…  Hudba těšitelka teď ale všechny povznáší a činí z nich vzácné bytosti. Zahlazuje jejich nezdary a křivdy. Zjemňuje rány, které dostali. Mírní  rány, které rozdali.  V každém z nich je jakási nadpřirozená vznešenost, díky níž přijímají to, co je, a díky níž nepřestávají denně obhajovat křehkost života…