Výsadkář vítězí vůlí

Gustav Koubek (1927-1960) byl průkopník československého výsadkářství a v r. 1956 se stal mistrem světa v parašutismu.

Gustav se vyučil truhlářem, ale nikdy tuto práci nevykonával, protože jeho koníčkem, prací, vášní i osudem se mu stal parašutismus. Žil s manželkou a dvěma malými syny, Milošem a Jiřím, v Chrudimi.

Historie chrudimského létání je přes 100 let stará. Po válce přešlo místní letiště pod Svazarm a Gustav se svým kamarádem Jaroslavem Jehličkou a Zdeňkem Kaplanem z Hradce Králové, zde začali rozvíjet parašutistický sport. Byly to začátky vpravdě pionýrské, neexistoval systém, neexistovaly učebnice, jen zvláštní kouzlo letiště, kterým byli kluci přitahováni. Všechno si museli sami vyzkoušet stylem pokus-omyl. Na vlastní kůži museli zjistit, čím začít nebo čeho se vyvarovat. Museli nabýt širokých znalostí z přírodních věd. Je až k nevíře, jak se tímto způsobem během krátké doby odborně vypracovali. V roce 1954 už jeli na první mistrovství světa v parašutismu. Od r. 1955 se stali profesionálními reprezentanty, získali svazarmovské instruktorské funkce, cvičili vojáky i civilisty na různých letištích. Režim toho náležitě využíval - viděl kluky, kteří něco umí, a tak byli prezentováni jako chlouba socialismu, a díky tomu dostávali široký prostor. V té době byla na chrudimském letišti ohromná členská základna mladých.

V r. 1956 vyhrál Gustav Koubek mistrovství světa v Moskvě (hodnotí se přesnost přistání). Zažil triumfální návrat, nebývalý zájem veřejnosti i médií. Do provozu místního letiště  proudí  finanční podpora ze strany státu, protože je přímo státním zájmem této doby v jakémkoli směru „zvítězit nad kapitalisty“. V roce 1957 byli všichni tři přijati u prezidenta Zápotockého, který jim zajistil bombardér Il-28, s nímž 21. března téhož roku vytvořili světový výškový rekord.  Tehdy letadlo  vyneslo Koubka, Jehličku a Kaplana, zavěšené místo bomb v pumovnici letounu a vybavené obyčejnými teplými kombinézami, výškoměry a dýchacími přístroji, do výšky 12.580 m (27. března následoval noční seskok z výšky 12.830 m). V této výšce je mráz kolem 50 stupňů a  tlak vzduchu 5x nižší než na zemi, což se projevuje např. bolestivým tlakem v uších nebo až dvojnásobným bolestivým zvětšením objemu břišní dutiny. Tři parašutisté letěli tři minuty volným pádem rychlostí 200 km/hod. Světový rekord!  Ojedinělý a odvážný kousek: opět vítězství, ovace, úspěch a radost, která nezná mezí… Gustav byl středem obdivu… Doma na něj čekala žena a dva kluci. „Táta byl věčně v luftě… I když mě občas brával s sebou na letiště, byli jsme si velmi vzácní…“ říká k tomu jeho syn Miloš a dodává: „Pamatuju, že za vítězství v Moskvě dostal táta Spartaka, tak mě posadil na klín a musel jsem řídit, to mně bylo 7 let.“

15. května 1960 vzlétl z letiště v Kroměříži letoun L-60 Brigadýr. Z důvodu špatné předletové přípravy, kdy nebyly odstraněny blokády křidélek, těsně po startu spadl a v jeho troskách zahynul pilot Karel Kotek a parašutista Gustav Koubek. Gustav za sebou nechal  přes 1.500 seskoků, velké zásluhy na špičkovosti československého výsadkářství, kamarády, na které je spolehnutí, dřinu a nezměrnou vůli. Osud?

O osudu uvažuje Miloš i v případě tragického konce celého reprezentačního týmu včetně Gustavova kamaráda Jaroslava Jehličky, kteří jeli v roce 1972 na soutěž do Bulharska a tam byl jejich autobus na přejezdu smeten vlakem. Kromě dvou všichni zahynuli. I když ve většině případů není na vině leteckých neštěstí technika, ale člověk, přemítá Miloš o leteckých haváriích v Chrudimi a označuje je za shluk tragédií, které ani na letištích nejsou obvyklé…

Také Milošovi učarovalo kouzlo letiště a dnes má za sebou 1.711 seskoků: „Měl jsem vzor v tátovi, párkrát mě svezl letadlem a od té doby mě neopustilo nutkání někdy to zkusit… Začal jsem hned po vojně, v r. 1971, když jsme se s kamarády v hospodě vsadili, že začneme skákat. Jeden si zlomil nohu hned v rámci pozemní přípravy, když skočil ze stupínku, ale já jsem vydržel dodnes. Vytvořili jsme bezvadnou partu, věděli jsme, že se na sebe můžeme spolehnout, protože jde o život. Musíš se spolehnout v první řadě na sebe, pak na pilota, vysazovače, dozorčího doskokové plochy, atd. Když člověk k létání jednou čuchne, už ho to nepustí,“ uvažuje Miloš a říká, že člověk musí vše stále dělat s obezřetností a určitou pokorou.  Nikdy nikdo neví, jak se zachová v krizové situaci, ačkoliv má tisíckrát nacvičené a zautomatizované návyky. Staly se případy, kdy člověk vidoucí, že se žene do záhuby, začne dělat úplně nesmyslné věci. Třeba  si začne zavazovat tkaničky u bot, namísto aby se snažil nějak situaci řešit.

Miloš se rozpovídá o příhodě, kdy zažil profesionální jednání pilota v situaci na hraně: „Stalo se to v červnu 2009. Byli jsme v letadle tři výsadkáři a pilot. Vyletěli jsme do 1.100 m, když  pilot zjistil, že letadlo je neovladatelné. Snažil se, co mohl, ale najednou se natočil křídlem prudce dolů a zařval na nás: „Ven! Ven!“  Kamarádi vyskočili, ale jak letadlo začalo rotovat,  já nemohl vyskočit, jak mě to tlačilo zpátky. Pud sebezáchovy je však velmi silný, takže na poslední chvíli, ve 300 metrech, se mně to podařilo. Pode mnou už hořelo letadlo, bohužel i s pilotem. Od smrti nás dělily 4 sekundy… Ptáš se, co to se mnou dělá? V tu chvíli nepřemýšlíš, jen se instinktivně snažíš zachránit si život.  Až později to na mě dolehlo, před usnutím mi vše probíhalo hlavou jako film, nemohl jsem spát… Ale čas to všechno pomalu spraví…  Ten pilot byl svatej člověk, zachránil nám život. Kdyby zpanikařil nebo myslel jen na sebe, tak už tady nejsem… Tady mám jeho obrázek, koukej…“ ukazuje Miloš barevnou fotku pilota v kukle a přináší sešit novinových výstřižků s nápisem Výsadkář vítězí vůlí. Je to trochu  smutné, když si prohlíží fotky svého 30letého táty, kterými má vyzdobenou pracovnu. V žilách mu koluje stejná krev s vášní pro padáky. Ti dva by si měli stále o čem povídat…