Hodně štěstí, holka!

Po pěti letech odchází ze zaměstnání Maruška, zvaná Mája - kolegyně, se kterou jsme pět let sdílely společnou kancelář.

Táhne ji to jinam, poznat něco nového, vyjet ze zaběhlých kolejí. No bodejť, to je přece přirozené a normální…  Ale: došlo u mne k praktickému potvrzení teorie o tom, že když člověku jeden vroste do srdce, je safraportsky těžké se s ním rozloučit. Komu teď budu říkat, co doma, co děti, z čeho mám radost a z čeho strach? S kým budu rozebírat práci, vztahy, chlapy, ženský, historii, děti a domácí příhody? Kdo se teď bude smát mým přiblblým vtipům? A kdo mě bude úsměvem vítat i vyprovázet?

Máje je něco přes třicet, dlouhé havraní vlasy, pěkná, pracovitá, s bystrým úsudkem a vzácným selským rozumem. Dělí nás 15 let, ale jako by nebyly. Směje se nakažlivým smíchem, smíchem, který zvoní jako modré zvonečky na louce, jako zvonce pasoucích se kraviček, jako zvony v kostele, jako korálky, které se kutálejí ze schodů…  Když takový smích slyšíte, musíte se smát taky. Takový je to smích…

Vládne mezi námi soulad, souznění, a zároveň lehkost a svoboda - žádné citové vydírání… Máme podobný humor. Třeba na školení posloucháme školitele, který něco řekne,  v jednom momentě se na sebe podíváme – třeba přes celou místnost – a už se smějeme tomu, co ten člověk plácnul nebo jaké gesto udělal. Ostatní nic. Podobně uvažujeme a přistupujeme k problémům – problémy jsou od toho, aby se řešily, a ne aby se donekonečna rozebíraly. Víme o sobě mnohé a nezneužijeme to. Když jedna řekne A, druhá řekne B.  Když řekne: „Bacha, pan Uctivěseklaním jde!“ znamená to: Hlavně mě nerozesmívej! Když řekne: „Pomóóóc, paní Umělkyně jde!“ znamená to: nejradši bych utekla, ale budu na ni milá jako vždy… A když vzdychne: „Ach, Vinnetou se blíží!“ znamená to, že až ten pán s dlouhými černými vlasy, který nám spravuje auta, bude potřebovat odvoz, pojede rozhodně ona…

Máme stejnou krevní skupinu (B+) a naši mužové mají taky stejnou skupinu (A-). Takže když řešíme partnerské problémy, a chceme vyjádřit propastnou rozdílnost a nepochopitelnost mužsko-ženských vesmírů, řekneme jen: „Nojo, á mínus!“ Víc se říkat nemusí…

Když jsem nervózní před nějakou veřejnou akcí, třeba uvádění koncertu, vzdychám a nemluvím. A když mluvím, padají slova ne zrovna přívětivá. Prostě nervy. Tehdy ona nic neříká. Nesnaží se vymluvit mi ten stres. Jen občas soucitně řekne: „Hmm“,  nebo: „Chceš, já půjdu s kytkama?“  Neuráží se, nevzteká, ale pomůže, jak může….

Její partner poslouchá Pink Floydy. Jednou o tom vyprávěla a já jsem zcela nenápadně prohodila, že jsem je někdy před 30 lety taky moc ráda poslouchala. Druhý den mám v práci na stole CD s deseti jejich alby a na flešce film Roger Waters: The Wall. Prý se mi bude líbit, řekla. Že se trefila do černého, to je slabý slovo. Roger v tom filmu hledá hrob svého děda a táty, kteří padli ve válce. Hledá hrob, hledá sám sebe, uvažuje o životě a texty jeho písní korespondují s jeho hledáním…  Maruška věděla, že i já jsem žila hledáním kořenů a hrobu svého praděda padlého ve válce. A když vám někdo dá něco, co sami hledáte, na co se ptáte – aniž tušíte - co přesně do vás zapadne jako klíč do zámku - takový člověk vás prostě ZNÁ…

Někdy přinese lísku jablek nebo domácí vejce a ledabyle prohodí: „Tohle posílá mamka, mohlo by se ti to hodit…“

Když Mája řekla doma rodičům, že odchází, její tatík pravil: „No, to snad nemyslíš vážně!? Co na to inženýrka? No ale za inženýrkou budu jezdit přece furt, ne?“  Inženýrka to jsem jako já (jasně, že žádná nejsem, to my spolu jen tak laškujem) On je zase Hlas Ameriky, protože vypráví  báječné zpravodajství - komu co sežrala kuna, kterej myslivec postřelil kaňoura, že jim jestřáb zadávil slepici, kolik mladejch našel ráno na půdě od Kočičandy a jak se maj k světu, ať se přijedu podivat na kohouta, a co zažil Ruda v pětačtyřicátým, a taky Franta a Božka…

Někdy Mája snívala: „Já až půjdu na mateřskou, tak budu chovat slepice, kačeny, kuřata, zajci a miniprasátko, budu pěstovat bylinky za voknem a brambory a taky slunečnice si zaseju a budu zavářet a vlastnoručně dělat marmelády, šťávy a likéry… A budu šťastná…“

„To víš, že jo, to bude krásný, uvidíš!“ odpovídám a na oplátku se  zasním taky: „To já si jednou vezmu měsíc dovolený a budu sama chodit po horách a bydlet ve starý chalupě a čučet do vohně v kamnech a sušit byliny a číst si a povídat si se starýma lidma… A budu šťastná, protože ucejtím tep života… Rozumíš?“

„Jasně, máš recht… To udělej!“ přikývne souhlasně Mája.

Společně jsme teda snily a taky jsme pískali. Třeba řekla: „Dneska to stojí za prd, zapískej mi Rosu od Wabiho. Tak jsem zapískala, a bylo líp. Nebo: „Dneska je nějak smutno, zapískej mi Život je jen náhoda, anebo: dneska je veselo, zapískej mi Abbu, Queeny, Adele, Miley Cyrus,  Ozzyho Osbourna, Olmerovou, Piaf, koledy, Cohena, Armstronga, Michala Davida, Včelí medvídky, Kdepaktyptáčkuhnízdomáš, Jetelíček u vody….. Pískáme lautr všechno – podle nálady. Děda mě někdy v deseti letech naučil pískat, a od té doby si pískám. (Díky dědo!) K ženský se to asi moc nehodí, ale nemůžu si pomoct. Druhý děda mně sice říkal, že za to přijdu do pekla, ale to už tenkrát jsem věděla, že to je nějaký divný, a že se děda určitě mejlí…

Občas Máju překvapím něčím, co poslouchám v autě, a co se mi tím pádem zahnízdilo v hlavě. Třeba Rachmaninov. Zapískám kousek z jeho Rapsodie na Paganiniho téma, op. 43, Andante cantabile, a ona se zeptá: „Jé, to je hezký, co to je?“ Někdy si různé skladby přiřazuju k lidem. Takový op. 43 Tempo di menuetto to je typická Mája. Zapískat to nedokážu. Minutová skladbička, při které se tají dech. Něco takového, co rozechvěje nitro. Co bezděky zvedne koutky úst do úsměvu, anebo tlačí slzy ven, a vy nevíte, co si vybrat. Něco, co vyniká jen v kontextu skladeb před ní a po ní. Něco, co nezadržíte, neovlivníte, a co hladí vaši duši jak hlavičku malého děcka. Něco, co na chvíli máte, a pak to prchá dál. Dál potěšit jiné…

Tak s touhle holkou se loučím po pěti letech, kdy jsem se mohla hřát v její přítomnosti. Byl to jeden z nejkrásnějších životních dárků… Děkuju za všechno, co jsme spolu prožily - měla jsem se s tebou jako královna… A buď šťastná, děvčátko!

P.S. A protože v arbajtu byla pasována na královnu výzdoby WC, na závěr několik moudrých slov, která visí (díky Máje) v naší nejmenší místnosti: