Prenatální srpnová invaze

S tímhle blogem bych měla vyrukovat až v srpnu, ale přišlo to teď - v čase velikonočním. A navíc: není to jen o tom...

Když k nám 21.8.1968 vtrhla vojska „spřátelených“ armád, nebyla jsem už embryo, ale čtyřměsíční plod.  Dlouho jsem tedy žila v přesvědčení, že jsem osmašedesátý nezažila. Teprve nedávno, když mi o tom srpnovém dni mamka vyprávěla, jsem si uvědomila opak. Moje maminka byla v ten čas 19letá fešanda a čerstvá novomanželka.

Prodávala v maličkém obchůdku na okraji maloměsta, kde nebyl ani telefon ani rádio. Neměla tedy tušení, co se ten den děje. Zjistila to ale rychle, když k ní do obchodu vtrhla hromada lidí, kteří vykřikovali, že bude válka. Vyděšení zákazníci skoupili během dvou hodin celý krámeček. Zboží, které se jindy prodávalo dva měsíce, bylo za dvě hodiny pryč. Nevěděla, co si počít. Zbyla tam mezi prázdnými regály sama – 19leté kůzle s čtyřměsíčním outěžkem a hrozným strachem. Říkala mi, že měla strach z války. Opravdový strach, který umocnilo ještě přistání dvou ruských vrtulníků na poli hned za obchodem. Přistáli asi omylem - vojáci, kteří z nich vyskákali, hned zase nalezli zpátky a odletěli.  Ten den lidé prožívali opravdový strach, maminka také a já s ní.

Stejně tak jsem s mamkou prožila sebeobětování Jana Palacha. Světlo světa jsem spatřila den po jeho pohřbu.

Když mi o tom mamka povídala, hlavou mi běžela jedna věta: „Ano, já vím, byla jsem tam s tebou,“ ačkoli jsem to slyšela vyprávět poprvé v životě. Ale jednou zažité zůstává v člověku zapsané. A zapsané došlo až teď k pochopení. K pochopení některých kořenů vlastních emocí. 

Mnohé předáváme štafetou od našich předků našim potomkům…

https://ivamarkova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=606425

..........................................

Svou ruku nastavuji těm co zůstali

a druhou těm co přijdou po nás

Tam na kladině rukou rozpjatých

snad bude někde místo

pro nové setkání…

(Josef Veselý)