Květináč

Základní životní pravdy začne člověk poznávat docela brzo. Tak třeba tuhle: uděláš-li nějakou křivárnu, můžeš z toho mít dlouhý roky blbej pocit.

Do první třídy jsem chodila ráda. Jen co jsem se naučila číst, zamilovala jsem si knížky a četla tolik, že se učitelka zdráhala tomu věřit. I psaní bylo pěkný - bavilo mě kroužit písmenka perem a inkoustem, ani kaňky jsem nedělala jsa přírodní pravák, jak se žádalo. To kluci, kteří byli přeučováni z leváků na praváky, to měli v první třídě těžký, chuděrky. Počty mně tenkrát taky ještě šly. Tenkrát. Všechno začínalo, všechno mě bavilo. Byla jsem dobrá žákyně v první třídě.

Jeden ze spolužáků měl pár kileček navíc, a proto se mu říkalo Buřt. Těch kileček měl navíc rozhodně míň než já, ale nevimproč měl takovou přezdívku tenkrát jen on. Tenkrát. No a jednou jsme s Buřtem a dalšími spolužáky vochomejtali vzadu ve třídě u parapetu, vedle kterého byl stojan s kytkama.  A co se nestalo:  jeden ten květináč jsem shodila svetrem. Dodnes vím, že to byl ručně pletený melírovaný svetr z párané vlny. Nikdo neviděl, jak se to stalo, a tak jsem nenápadně zaplula do lavice, a dělala jakoby nic.

Učitelka to samozřejmě zblikla, hned jak přišla do třídy, a začal výslech. Nikdo se jako viník nepřihlásil. A tak soudružka učitelka zjišťovala, kdo tam vzadu o přestávce byl. Jako „hodná holka“ jsem se do nejužšího výběru možných viníků nedostala, ale kdo se tam dostal, byl právě Buřt.

„Já to nebyl, soudružko!“ obořil se kluk na učitelčinu pobídku, ať se přizná.

„Ale no tak, vždyť to je jen rozbitý květináč. Ukliď to a nebudem se o tom bavit,“ domlouvala soudružka učitelka Buřtovi. Neřekla jsem na to vůbec nic. Neřekla jsem, že jsem květináč rozbila já. Mlčela jsem, i když potupně uklízel střepy a rozsypanou hlínu.…

Dodnes to mám v sobě jako nevyříkanou, nevyřízenou věc. A to mám zato! Pořád čekám, že Buřta někde potkám, vysvětlím mu, jak to tenkrát bylo, a omluvím se mu. On na mě bude koukat jako kdybych spadla z višně, protože už si to nejspíš nebude pamatovat, ale to nevadí.

Jo, jo…  A tam někde u toho vysypanýho asparágusu jsem pomaloučku polehoučku začala získávat respekt ke sdělení: „Já bych něco takovýho NIKDY neudělal.“