Všechno má svůj čas

Porodnice. V oddělení porodních sálů je tajemné ticho. Jako by se nic nedělo. A přitom za jejich dveřmi prožívají dvě ženy svou trýzeň.

Celá jejich bytost se upíná k jedinému: vydržet tu nevýslovnou bolest, nezbláznit se, přežít pár těžkých minut a hodin, které se zanedlouho budou jevit jako mžiknutí oka.

Na pokojích maminek s novorozeňaty zato vládne křik. Radostný křik. „Hleďte na našeho pašáka, to jsou plíce!“ usměvavé sestřičky, váha na miminka, termos s přeslazeným čajem, maminky ploužící se ztěžka po chodbě. Nástěnky jsou plné fotografií šťastných rodičů se svými malými dětmi – budou v okresních novinách! Kdoví, kolik z nich spolu vydrží rok, dva, tři roky? Už za měsíc jejich pocity štěstí vystřídá nervozita z dětského křiku, únava z nevyspání…

Když Eva porodila Davida, byla šťastná. Do té doby by nikdy nebyla ochotna uvěřit, že je takového citu schopná. Vdávala se hlavně z rozumu – co když po Martinovi už jiný nepřijde? A teď jí zaplavila vlna obrovské vroucnosti. Dívá se z oken porodnice a vidí zhmotněné to, co cítí: zasněžená, Reynkovsky zasněná krajina s mezičkami a keři, v dálce venkovský kostelík. Klid, mír, ticho. V té krajině, která zrcadlí odvěký řád, je ale zároveň předzvěst druhé strany bytí. Číhající zánik. Když žena zrodí dítě, začne se učit i smrtelnosti svého dítěte, jeho zranitelnosti, nemoci a bezmoci. Tohle všechno teď Eva prožívá. Jako by do ní někdo najednou nalil řádnou porci poznání. Osahává Davidovy droboučké prstíky, pozoruje záhyby v uchu a dokonalý tvar hlavy. Nemůže uvěřit, že je na světě a že to je její dítě.

Včera se David poprvé usmál. Eva mu ze čtvrtky vystřihla tři holubičky, které polepila červenou kostičkovanou látkou a opatřila papírovými křidýlky. Pak všechny navázala na provázek a zavěsila na lustr. Byla zvědavá, jak bude David reagovat. Vzala ho do náručí, sotva držel hlavičku, koukal se na ty holubičky a … smál se. To byla odměna pro Evu. Očka mu jen zářila.

Eva užívá plnými doušky svého štěstí.  Netuší, že zanedlouho začne pít. Že chlast se pro ni stane jediným potěšením na světě. Že spadne do kaluže a už nevstane. Že bude zoufale po něčem toužit a nebude vědět, po čem. Nic z toho zatím neví. Všechno má svůj čas…

Po pěti letech:

Marie šla po Opletalově ulici v Praze. Připadala si tak lehce - vítr ve vlasech, čerstvě umytých značkovým šamponem, nenucený úsměv i výstřih, klapot podpatků, notebook přes rameno, zapadající slunce. Dokonalé štěstí!

Před hlavním nádražím potkala mladou ženu. Poznala v ní Evu, spolužačku ze základní školy, kterou od té doby neviděla. Šla pomalu, na sobě o dvě čísla větší, ošuntělou bundu, batoh na zádech, před sebou strkala kočárek, kterého se držel dvouletý kluk a deset metrů za nimi šel pětiletý, úplně promočený – kalhoty, boty, durch, ačkoliv široko daleko žádná voda a ani náznak deště. Hrozně brečel! Bylo v tom pláči trocha vzteku, ale hlavně cosi smutně lítostivého. Ta žena byla hezká, ale měla ztrhané rysy a zoufalé oči. Byla opilá. Šla jako stroj. Neslyšela své děti, na nic nereagovala, jen hrůza v očích. Všichni kolem ní procházeli bez povšimnutí.

Byl to ponižující obrázek. Marie neměla sílu na ni zavolat, a tak se za ní dlouho zahanbeně dívala. Styděla se za sebe, za zoufalou Evu a její děti, za celý svět…

Po dalších deseti letech:

Je večer a v domě je klid. Eva sedí ve vaně s horkou vodou.  Neměla by sedět ve vaně s horkou vodou. Není to dobré na její křečové žíly, které pod vodou nabíhají a modrají jakoby chtěly prorazit kůží ven. Neměla by. Neměla by, ale nedbá toho, jako tolikrát v životě. Horká vana ji utěší, vymete mozek, rozpustí napětí a na chvíli vyžene z hlavy všechno zlé, co udělala, a čeho se už nikdy nezbaví. Přemýšlí nad dnešním dnem. Byl zvláštní. Plnila totiž úkol, který dostala od terapeutky: „Příště, až ke mně půjdeš, oblíkni si něco nevšedního, udělej ze sebe kočku, dodej si sebevědomí a přijď se ukázat.“ Eva se po chvíli váhání rozhodla, že poslechne.

Ráno vylovila z nejvrchnější police ve skříni velkou krabici. Opatrně vyndala boty z jemné kůže, barvy bordó s vysokým černým podpatkem, a rukou přejela heboučký materiál. Prošla se v nich několikrát sem a tam po chodbě. „Jsou nádherný,“ pomyslela si. Už už chtěla boty zase zout a uložit zpátky do krabice – jako vždycky – ale tentokrát měla úkol. Jak to jen dokázat? Jak si může vzít takovou krásu na sebe a být středem pozornosti? Vždycky, když se elegantně oblékla, celkový vzhled něčím záměrně pokazila – třeba si místo kabelky vzala do ruky dětskou tašku, kterou šila kdysi dávno Davidovi, nebo baretku po babičce, prožranou od molů, anebo rezatý náramek, který našla v popelnici. Vždycky něčím musela tu serióznost shodit. Ale hlavně nesnesla pomyšlení, že na ni někdo – byť zálibně – kouká. Nevěděla si s tím rady. Hrozně se styděla. Dostala velmi těžký úkol. Na úzké šaty oblékla černý vlněný kabát, šátek kolem krku, kožené rukavice a vyrazila. Splnit úkol. Cestou potkávala hodně lidí. Dívali se na ni. Muži i ženy. Několikrát zkontrolovala, zda nemá díru na punčoše nebo špinavý kabát. Proč by na ni jinak koukali? „Určitě si o mně všichni myslí, že jsem nafoukaná,“ běželo jí hlavou a představovala si různé ženy, kterým kdy záviděla, že se umí nosit jako pávice. Bylo jí velmi nepříjemně. Jeden muž se na ni usmál. To jí dodalo odvahu jít dál. Dál klapat podpatky a přitahovat pozornost kolemjdoucích. Druhý muž se na ni usmál…

Krok za krokem. Tři roky abstinuje. Krok za krokem. Dokázala v sobě vydolovat sílu, a nehledat ji kolem sebe. Nehledat, kdo ji podrží nebo utěší.  Dokázala v sobě najít sílu těšit se z maličkostí. Sílu, která hodně věcí odpudila – falešných, ale i těch dobrých. V životě jsi sám a zůstaneš sám. Sám se sebou.

Eva sedí ve vaně a velebí vodu, která je teplá a tichá…