Šedá žena

Žena v baloňáku šedé barvy spěchá ulicí. Na hlavě šedou čapku, na obličeji šedý výraz. Jak dlouho už?

V ruce síťovku, ve které je kastrol s masem a rýží. Míjí dávného známého, kterého bez změny výrazu pozdraví. Spěchají každý za svým. Ona ke starým rodičům s obědem.  Matka už nezvládne uvařit. Nakrmí ji, vymění plínu a uloží do postele k poobědovému spánku. Pak umyje nádobí, setře chodbu, vysaje koberec, uklidí koupelnu. A zase domů.

Míjí dávného známého, se kterým ji pojí kousek společného života. Zasní se…

Sní o tom, že tančí vášnivé tango. Dokonale a živočišně. Ve svůdných šatech, s pohledem upřeným do jeho očí. On ví. A ona taky. Tak to viděla ve firmu. Oči spolu vedou rozhovor. Tělo dokonale souzní s druhým, spojeným v tanci… Anebo sní o tom, že ťukne auto v koloně, řidič rozezleně vystoupí, aby zkontroloval škodu. Vtom se na sebe podívají a něco se stane. Usmějí se. A budou vědět, že už jeden druhému neuniknou, protože jejich oči se vpijí. Do toho samozřejmě hraje nějakej cajdák, třeba Robbie Williams - jó, ten by to mohl bejt - prostě jako ve filmu…

Šedá žena spěchá zpátky. Když na mostě koukne letmo do řeky, zatouží po lásce. Ještě jednou. Ty báchorky, že city patří k mládí jsou k smíchu. Vždyť teprve léta je zjemňují a tříbí.

A pak přijde domů a řekne: „Mám  tě ráda, Jeníku…“ Čtyři slova vysloví z hloubi srdce. Vloží do nich veškerý svůj cit, který neumí vyjádřit jinak. Chtěla by říct něco silnějšího a složitějšího. Chtěla by to říct květnatě. Chtěla by umět lépe mluvit. Chtěla by vpíjet oči do očí druhého. Chtěla by umět víc objímat a víc tančit. Ale neumí to… A kdo ví, možná daleko větší vášeň je ve všednosti, která je na dosah ruky: V lehounkých pohybech lístků lípy, které ve slabém větru mávají tisíckrát na pozdrav, v tajemném tanci včely nad květem, v dotyku nebe s rozkvetlou loukou, ve svatebním zpěvu kosa, v chvění vzduchu od křídel ptáků, v nepozorovaném okamžiku rozpuku, kdy pestík květu nasaje první paprsky slunce…

„Mám tě ráda, Jeníku…“