Taneční? Normálka! Nebo snad ne?

Od září u nás probíhají taneční kurzy kurzy pro mládež. Jako každý rok. Letos trochu jinak, ale probíhají... 

Patnáctiletí kluci a holky se zase změnili v krásně oblečené pány a dámy, kteří koncem týdne vyrážejí v radostném rozechvění a nervózním očekávání vstříc nevšednosti. V 11 lekcích a dvou prodloužených se mladí tanečníci naučí základům více než deseti tanců a pravidlům  slušného chování ve společnosti. Naučí se, jak se představit, jak požádat o tanec, jak se omluvit. 52 vyučovacích hodin, to vše za 1.350 káčé.

Tradice tanečních jako součást všeobecného vzdělání vznikla v Čechách v polovině 19. stol. Podobně přetrvává už jen na Slovensku a v Polsku. Jinde není výuka tance organizována pro širokou veřejnost. My to bereme jako samozřejmost, a přitom nám je co závidět.

To bylo tak: před lety jsme měli u nás na návštěvě kamarádku z Paříže – opravdovou dámu, která i v sedmdesáti vypadala na pětačtyřicet. Syn zrovna chodil do tanečních, a tak jsme ji s sebou vzali na prodlouženou. Ta dáma – jindy výřečná – tam hned u vchodu ztratila řeč.  Byla u vytržení. Jen fotila a fotila a fotila.  Když hodina skončila, řekla mi: „Vy nevíte, co tady máte! Já jsem v životě neviděla své stejně staré vnuky v obleku. U nás, když se chce někdo naučit základům tance, musí si vzít za hodně vysokou cenu soukromě tanečního mistra. Vy to máte za pár kaček. To je neuvěřitelné! Vy nevíte, co tady máte!“ Takhle nějak to řekla. A měla pravdu.

Takže: važme si věcí, které se nám zdají být samozřejmé – ony samozřejmé nejsou. A díky všem, kdo tuto tradici udržují v našich městech a obcích živou.